Táhl to na dvě strany
"Znáte to, při pohledu na něj se vám rozbuší srdce a myslíte si, že to může být konečně ten pravý. Myslela jsem si, že se na mě po těch letech samoty konečně usmálo štěstí a já našla svého prince na bílém koni. A taky, že to tak vypadalo. Ale pak se vše krásně obrátilo vzhůru nohama a nastala krutá realita," začíná své vyprávění čtenářka, která se raději rozhodla zůstat v anonymitě.
S Michaelem jsem se náhodou poznala přes mou mladší ségru, která z něj byla poněkud paf. Protelefonovali spolu několik hodin na Skypu a mně už to začínalo lézt na nervy. Ze začátku jsem ho opravdu moc nemusela. Ani nevím proč, prostě mi byl něčím nesympatický. Za nějaký čas jsem si však k němu našla cestičku a zjistila jsem, že si s ním docela rozumím. A tak jsme se rozhodli, že se setkáme osobně. Na ségře bylo vidět, že ji to docela žere, ale zatím to nedávala najevo. Stačilo pár společně strávených týdnů a já věděla, nebo si aspoň myslela, že by Michael mohl být ten pravý.
Avšak on se do vztahu moc nehrnul, i když mi dával velice jasně najevo, že se mu líbím a že by mezi námi mohlo být i něco víc. Někdy až příliš jasně. Nechala jsem tomu tedy volný průběh a čekala na jeho další signál. Uběhlo několik týdnů a pořád se to mezi námi nikam neposunulo. Ani dopředu, ani dozadu. Bylo to, jako bychom se zasekli v určitém bodě našeho rozjíždějící se ho vztahu a nemohli se pohnout. To už jsem věděla, že se něco děje. Možná to bylo tím, že začal trávit o trochu více času s mou ségrou, protože jsem poslední dobou na něj neměla moc času. A pak se stalo něco, na co jsem nechtěla ani pomyslet. Na ten den opravdu nikdy nezapomenu.
Přišla jsem domů o něco dříve, protože mi odpadla hodina klavíru. Podle bot ve skříni jsem poznala, že už je ségra doma, ale na to, že už přišla, tu bylo podezřelé ticho. Odložila jsem si tedy boty a bundu a vydala se do pokoje, ze kterého se ozývaly divné zvuky. Otevřela jsem dveře a nestačila se divit. Načapala jsem je spolu napůl svlečené a vášnivě se líbající v mé posteli! První, kdo mě zahlédl, byl on… Michael. Vykulil na mě oči a okamžitě se od ségry odtrhl. Začal koktat o tom, že mi to vysvětlí a že to není tak, jak to vypadá. Prostě ty typické mužské řečičky. Mých slov na něj byla škoda, a tak se místo nich dočkal pořádné facky, kterou podle jeho výrazu asi nečekal. Stál tam jako opařený s velkým červeným místem na tváři. Otočila jsem se a se slzami v očích odešla pryč. Věděla jsem, na koho se v takovéhle situaci mohu obrátit…
Na svou nejlepší kamarádku, která naštěstí bydlela pár metrů od nás. Samozřejmě, že věděla vše o mém vztahu s Michaelem, ale to, co jsem jí pověděla, ji poněkud zaskočilo. Nečekala to stejně jako já. Nakonec rozhodla, že u ní zůstanu přes noc, abych se dala alespoň trošku do pořádku. Druhý den byla škola a já si nemohla dovolit vypadat jako zombie, protože jsme měli zrovna ten den školní vystoupení. Samozřejmě, že jsem byla zasypaná esemeskami od Michaela, na které jsem mu vůbec neodpovídala, ale on si prostě nedal říci.
Šla jsem tedy do školy, i přes to, že se mi tam moc nechtělo, ale doufala jsem, že alespoň tam přijdu na jiné myšlenky. Školní vystoupení proběhlo dobře a mělo i poměrně úspěch. Jedna má spolužačka nabídla, že bychom to mohli jít zapít do nedaleké restaurace. A tak jsem na nic nečekala a nabídku i s pár dalšími spolužačkami přijala. Vyšly jsme před budovu školy a já nemohla uvěřit svým očím. Stál tam Michael s velkým pugétem růží a nervózně přešlapoval na místě. I když jsem se za ním chtěla okamžitě rozběhnout a vrhnout se mu do náručí, zachovala jsem si chladnou hlavu. Nic na světě mi přeci nezaručí, že by mě nepodvedl znovu. Beze slova jsem prošla kolem něj a ani se na něj neohlédla. Slyšela jsem jen, jak za mnou volá mé jméno, ale já se neotočila. Pár spolužaček se na mě dívalo jako na blázna. Přeci jen, když na vás čeká pohledný kluk s velkým pugétem červených růží před školou, je to jedna z nejromantičtějších věcí na světě, nebo ne? Nechtěla jsem se jim s ničím svěřovat, a tak jsem se omluvila a rozhodla se, že raději půjdu domů. Cestou domů mě Michael zase bombardoval esemeskami, ale já mu stále neodpovídala. Trvalo to ještě pár týdnů, pak ho to naštěstí omrzelo a já měla konečně klid.
Nejhorší věc na tom byla, že mě tahal celou tu dobu za nos. Sestra se mi totiž svěřila s tím, že za ní chodil každé pondělí, a to byl zrovna den, kdy jsem měla hodiny klavíru, takže jsem o ničem nevěděla. Kdyby mi ten jeden osudný den neodpadla hodina, nikdy bych se to asi nedozvěděla.
